pondělí 26. června 2017

Jak introvert čelí telefonování

Pro mnohé introverty jsou výzvou i činnosti, které jiní berou jako samozřejmost. Například telefonování. To přemáhání se, než někam zavoláte, ty obavy, s nimiž zvedáte telefon... Dnes se chci podělit o tip na to, jak tuhle noční můru překonat. I když nejsem zastánce toho, aby se neplavci házeli do vody, kde se sami od sebe naučí plavat, u telefonování se mi to osvědčilo jako nejlepší recept. Ostatně, mluví o tom i Elizabeth Gilbertová v knize Velké kouzlo. Prý se jako dítě bála spousty věcí a jednou z nich bylo telefonování. Její matka však nedala jinak, než že Liz bude mít v domě na starosti zvedání telefonu.

Já jsem začala poměrně zvolna rezervacemi lístků do kina. Zlom ovšem přišel na vysoké škole, kdy jsem absolvovala praxe v několika různých médiích. V novinách jsem dostala vlastní stůl, židli, počítač a .... telefon. Na jednu stranu jsem měla štěstí, protože jsme v té kanceláři seděli jenom dva, navíc dva introverti. Na druhou stranu se ale většina pracovních dní neobešla bez telefonování. Pamatuju si, s jakými obavami jsem brávala sluchátko do ruky, a počítala jsem, kolikrát se ozve tón. Měla jsem pravidlo deseti pípnutí, pak jsem telefon pokládala. Jenomže to samozřejmě nestačilo, musela jsem volaného shánět opakovaně, mluvit s ním, vyptávat se, zjišťovat podrobnosti. Co mi pomohlo to zvládnout?

zdroj: canva.com

Jak už jsem zmínila, kolega z kanceláře byl také introvert a do jisté míry mi pomohlo vidět při telefonních hovorech jeho. Taky se mu nechtělo, ale zvládal to. Potom bylo třeba si uvědomit, že na druhé straně linky jsou taky lidi, žádná monstra, co na vás chtějí být oškliví, navíc většina z těch lidí byla ráda, že o nich napíšeme, protože to pro ně byla vítaná publicita.

O půl roku později jsem se ocitla ve zpravodajské redakci televizního studia, a protože studenti toho ze začátku moc neumí, jsou dobří na to, aby zvedali telefony a telefonovali, kam je třeba. Tentokrát to nebyla malá kancelář o dvou lidech, ale newsroom plný stolů, židlí a redaktorů, a když telefon zvonil, všichni to věděli. Prvních pár dní jsme po sobě s kolegyní studentkou soustrastně pokukovaly, kdykoliv bylo třeba vzít telefon do ruky, ale během těch pár měsíců už nás nezastrašily ani požadavky typu: "Zavolej na soud, jestli se ten a ten odvolal." Nebo "Najdi v kraji nějakou rodinnou farmu, kde bychom mohli ve čtvrtek natáčet."

Řekli byste, že jsem po takových zkušenostech už nechtěla telefon ani vidět. Ne tak docela, o nějaký ten měsíc později jsem se dostala na recepci, kde se nesmím bez telefonu nikam hnout. Telefonování pro mě sice asi nikdy nebude procházka růžovým sadem, ale za ty roky už jsem se dost otrkala a uvědomuju si, že právě to, že se v práci věnuju komunikaci s lidmi, mi pomáhá vystrkovat růžky ze své ulity a posouvat se dál. Znám introvertní pracovnici výzkumného centra, která jezdí po celé republice dělat rozhovory. Mám introvertní kamarádku, která prošla několika call centry. Všechny to stojí dost sil, sebezapření a překonávání sebe sama, ale o to nakonec jde.

Každý den zkuste o kousek posunout své hranice, a až se pak ohlédnete zpět, uvidíte, jak velký kus cesty jste zvládli a jak moc vám to dalo. Do toho! R.

9 komentářů:

  1. Každý není na mluvení, na telefonování. Je fakt, že pokud musíš volat častěji, otrkáš se a neděláš pak z toho takovou vědu.

    OdpovědětVymazat
  2. To máš můj obdiv, protože jsi zažila skoro všechny práce, kde je třeba kontaktu s lidmi. Já jsem velký extrovert, ale s telefonováním jsem měla problém, když jsem nastoupila na recepci a musela jsem vyřizovat jeden telefonát za druhým. I teď mi to občas vadí, když mám někam zavolat, ale to už je spíš lenost :D
    Každopádně moc hezky jsi to napsala a jen tak dál :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji :) Je pravda, že na call centrum, kde člověk opravdu jenom telefonuje, bych si asi netroufla i s těmi zkušenostmi, co mám za sebou.

      Vymazat
  3. Taky telefonování moc nemusím, ale pořád lepší, než se s těmi lidmi vidět naživo :D

    Piosek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je spíš člověk od člověka, někdy se dá s lidmi z očí do očí spíš domluvit, ale určitě je lepší telefonovat, než muset běhat po pochůzkách a ty lidi hledat a shánět.

      Vymazat
  4. To Jsem přesně já...jakmile mám někam zavolat tak je problém �� moc pěkný článek!

    foodbymag.cz

    OdpovědětVymazat
  5. vím, o čem mluvíš. když jsem při škole nastupovala do firmy na praxi a pak tam zůstala pracovat, ten telefon mě děsil stejně jako tebe. modlila jsem se, aby mi nikdy nezazvonil. nejdřív se tak dělo, protože nebyl důvod mi volat. ale když poprvé zazvonil a na druhém konci začala mluvit naprosto nesrozumitelnou angličtinou jakási asiatka, byla jsem v koncích. nejen že jsem jí nerozumněla, ale ani moje mluvená angličtina nestála za nic, jediný, co jsem jí byla schopná říct, bylo, ať mi napíše mail, že jí vůbec nerozumím. velkej trapas, když na tebe koukají 4 další lidi.
    další šok přišel, když jsem někam měla zavolat já. "zavolej tomu řidiči a zeptej se, kde je s tím kamionem, jede pozdě." zaznělo od mé nadřízené. zavolat řidiči? ahaa ... dobře.
    dneska už se tomu směju. maily píšu vždycky radši, ale jsou situace, kdy člověk volat musí, když už něco hoří, anebo než bych něco napsala, je lepší zavolat. zahraniční hovory stále nemám úplně v oblibě, ale zvykla jsem si i na konferenční cally s belgickým zákazníkem a zvládám to. jak říkáš, je to krutý, ale hodit neplavce do vody je fakt asi nejlepší a nejrychlejší metoda.

    OdpovědětVymazat
  6. Já si nedokážu představit, že bych měla pracovat v call centru. Jednak vím, jak mě samotnou otravuje, když mi někdo volá s nějakou nabídkou, kterou nechci a pak mi vadí i telefonování. Pro to pro mě byla noční můra, když mi ředitel řekl, že budu sjednávat schůzky. To byl můj konec. Našla jsem za sebe externí call centrum , které si to vzalo rádo na starost a mě se dost ulevilo, že nemusím volat.

    OdpovědětVymazat