Poslední dobou stresuju z nedostatku času, ale pak si uvědomím, že to, co mě opravdu trápí, není nedostatek času. Času je pořád stejně. Stresuje mě neustále narůstající počet úkolů, které bych měla nebo chtěla udělat. Myšlenky na ně mi nekontrolovatelně víří hlavou, a i když jsem dnes udělala maximum, co jsem mohla, oproti tomu množství, co čeká na svou chvíli, se mi zdá, že jsem neudělala nic.
Jeden den z toho nedospěle nervuju a stěžuju si, další den pochopím, že takhle je to vlastně normální. Každý má svůj vlastní kolotoč myšlenek a úkolů. Celý náš život (a obzvlášť ten dospělý) bude už jen nekonečný seznam úkolů, který nás posouvá dál, a způsob, jak se z toho nezbláznit, je v našem postoji a v tom, jak si úkoly zorganizujeme.
Své dny jsem si plánovala už jako malá. Tehdy byly ale priority o tom, jestli si dřív hrát na mořskou pannu nebo na baletku. Se školní docházkou přišla první skutečná zodpovědnost za vlastní život a teď se na mě valí lavinu úkolů, s jakými jsem se dosud nikdy nesetkala. Najednou je těžší se rozhodnout, jestli je akutnější zavolat instalatéra na pračku, koupit si pracovní stůl nebo se objednat ke kadeřnici. A taky všechno stojí peníze.
Nezbývá, než den za dnem úkoly na vrcholu seznamu odškrtávat a dole připisovat nové. Někdy budou položky rychleji ubývat, někdy rychleji přibývat, ale nakonec nikdy nesplníme všechny úkoly. Kdo ví, co jednou zůstane napsáno na spodním řádku, až tady už nebudeme.
Tenhle článek tak nějak zrcadlí mé téměř všednodenní pocity. Je to děsivé, kolik toho musíme stíhat. Respektive nemusíme, ale chceme. Chceme si přečíst tohle a tohle a ještě dalších milion knížek. A třeba se vrátit k těm starým. Chceme se věnovat studiu, ať už kvůli vědomostem nebo dobrým známkám. Chceme jít na výlet - tam a tam a do celého světa. Chceme si odpočinout a zároveň ze sebe dostat maximum při nějakém cvičení. Chceme se vidět s tolika známými, poznávat neznámé, objevovat. Žít, pokud možno radostně. Ale zase ne na velký úkor produktivity, protože podle té se všechno dneska měří. Vydělávat. A přitom se z těch peněz nezbláznit. Je to děsivé. Ale světlé chvilky to má taky. Já si to obhajuju třeba tím, že když si ten seznam úkolů napíšu a pak si je někdy odškrtnu, je to lepší, než kdybych pořád něco dělala a vlastně ani nevěděla, co jsem dělala, proč jsem to dělala, prostě se to úsilí ztratilo, protože druhý den bych neměla žádný důkaz, že jsem to skutečně podstoupila. :)
OdpovědětVymazatMěj se krásně!
Presne muj pocit, od te doby, co jsem zacala pracovat... a casu je tak opravdu o dost mene nez za studii a zároveň povinnosti mnohem vice...libi se mi nadpis a zaver tve uvahy. Jj, klicove je si uvedomit, ze splneno nebude nikdy...je to osvobozujici uvedomeni. Zde asi prichazi ke slovu zname "cesta je cil". I ja dochazim k zaveru, ze je dulezite udelat si priority...a pro svou spokojenost potrebuju kazdy den balanc...aneb pri tom vsem je treba dbat na dusevni hygienu. Chci si chvili cist, chvili jit na cerstvy vzduch/cvicit a chvili se venovat povinnostem a chvili byti s blizkymi...
OdpovědětVymazatA abych nezapomnela nenechat si krast prilis casu online svetem...
VymazatNaprosto chápu, jak se cítíš. Já si píšu to-do listy téměř každý den. Ale naučila jsem se dělat jednu věc, co mi moc pomáhá. Tedy, navzdory množství úkolů si vždycky najdu čas na to, co mě baví a nechám Vesmír, aby za mě ten čas nějak našel, nebo zkrátka přijmu fakt, že nějaká moje práce nebude tak dobrá, jak by mohla být. Tak například, pokud vím, že v neděli večer musím odevzdat práci do nějakého předmětu, dřív bych zůstala celý den doma a bez přestávky bušila do počítače. Teď si zajdu na procházku a moje produktivita už se nějak přizpůsobí. Někdy třeba napíšu méně stránek nebo použiju méně zdrojů, ale většinou se to nestává, můj mozek tak nějak ví, kolik času má a co musí zvládnout a přizpůsobí se tomu.
OdpovědětVymazatVždycky, když mi připadá, že toho mám moc a nemůžu to zvládnout, zamyslím se, kolikrát už jsem se takhle cítila a že jsem nakonec vřdycky všechno zvládla, a uklidním se.