Příjemce neznámý

Když se Amélie z Montmartru rozhodla zasahovat do života ostatních lidí, neubránila se tomu, aby pokud možno viděla jejich reakce. Krotit naši zvědavost není snadné. Možná proto touží autoři uměleckých děl znát názory kritiků a veřejnosti, možná proto se lidé bojí rozdávat radost neznámým lidem, udělat dobrý skutek, napsat dopis cizímu člověku.

Rozhlížím se kolem sebe a vnímám, co všechno nám bylo v tomhle životě na téhle planetě dáno. Vzduch, zlehka se snášející třpytivý sníh, přátelé, schopnost komunikovat, smích…jen nahodilý výběr z toho všeho, co v životě máme. Myslíte, že ten, kdo nám tohle dal, ať už to byl kdokoliv (Bůh, Vesmír, nějaká forma energie nebo třeba mimozemšťané), věděl, koho obdarovává? Věděl, jak s darovanými věcmi a skutečnostmi naložíme? Staral se o to?

zdroj: canva.com

Když někomu dáváte dárek, chcete ho většinou potěšit, ale reakci obdarovaného nemáte ve své moci. Když tvoříte dílo, reakce vám nepatří. Dáváte. To je vaše práce. Dáváte, protože chcete. Dáváte, protože vás to naplňuje pozitivními emocemi. Dáváte, protože dávat je svým způsobem obohacující. Jak obdarovaný s darem naloží je už jeho věc, stejně jako záleží na vás, co uděláte vy s darem od jiných lidí.

Sice jen dvakrát, ale napsala jsem dopis, zavřela ho do obálky a cestou na nákup jej hodila do schránky naprosto neznámého člověka. Nevím, jak se tvářil, když dopis našel, nevím, zda ho vůbec našel, nevím, zda tento skutek poslal dál, jak jsem ho v dopise vyzývala. Ale to už je na něm. Já jsem dávala a měla jsem z toho dobrý pocit. Když píšu, mám z toho dobrý pocit. Nevím, kdo bude má slova číst. Nevím, jak bude reagovat. Zasahuji do světa jiných lidí, jako vy všichni, zasahuji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Přijímejte, je to vaše svaté právo, a dávejte tak, abyste z toho těžili na dobrých pocitech.