Ruta Sepetysová: V šedých tónech

Trochu mě mrzí, že dnešní blogy už zdaleka nejsou jenom o psaní článků, jako když jsem před deseti lety začínala na prvním blogu. S aktivitou na sociálních sítích stále bojuju, ale třeba služby stránky bloglovin opravdu oceňuji. Kdo sledujete stránku blogu na facebooku, mohli jste na začátku týdne vidět, jak to dopadá, když se vypravím do papírnictví a knihkupectví, a dozvědět se, jakou knihu teď čtu.
Dnes bude ale řeč o jiné knize. O knize o mrazivých lidských skutcích, a to o to mrazivějších, že se skutečně děly.

Ruta Sepetysová: V šedých tónech

O holocaustu a zlu páchaném nacisty už jsme toho slyšeli, viděli a četli mnoho. Ale co se dělo na druhé straně Evropy, kde se roztahoval Stalin a Sovětský svaz pohlcoval okolní státy? Osudy litevců odvlečených po okupaci Litvy v roce 1941 do pracovních táborů na Sibiři přibližuje román V šedých tónech.

Kniha je debutem americké spisovatelky Ruty Sepetysové, která má z otcovy strany předky právě v Litvě, a tak není divu, že inspirací ke knize byly osudy její rodiny. U nás vydalo knihu v roce 2013 nakladatelství CooBoo, což značí zaměření na mladé čtenáře.  Román V šedých tónech však zpracovává mnohem vážnější téma, než většinová produkce CooBoo, a tak je vhodná i pro dospělé a starší publikum.

Vše začíná nocí, kdy tajná policie vtrhne do domu rodiny Vilkasovy a odvleče ji na nádraží. Týdny cestujeme s ubohými Litevci, kteří se provinili jen svou inteligencí, zahraničními styky a protisovětskými názory, a přece jsou odsouzeni k pětadvaceti letům nucených prací, přičemž trest můžou strážní libovolně prodlužovat za každé ukradené poleno dřeva či kus chleba. Ačkoliv, jak poznamenává hlavní hrdinka Lina, jejich trest je tak dlouhý, jak dlouho dokážou přežít. Lidi sužuje hlad, nemoci a nelidské zacházení. Poslední, co mají, je jejich hrdnost a naděje, že se jednou vrátí domů.

Příběh vypráví patnáctiletá Lina, tvrdohlavá dívka s úžasným uměleckým talentem. Život v táborech zachycuje na papír a ukrývá, dokud nebude bezpečné jej ukázat světu. V knize je řada vedlejších postav, které dostávají přiměřený prostor a vyplňují ho svými charaktery. Litevská jména nemusí být pro každého snadno zapamatovatelná, a tak oceňuji, že všechny postavy nemají vlastní jména, ale setkáváme se například s plešatcem nebo mrzoutskou ženou. I když vypravěčkou a protagonistkou příběhu je Lina, někdy z děje natolik vystupuje postava její matky, a to svou dobrosrdečností, empatií a neochvějnou vírou v dobro, že vytváří dojem hlavní postavy ona.

V šedých tónech je jednou z mnoha knih, které připomínají, co jsou lidé schopni udělat lidem, a varují před opakováním takových událostí. Zároveň však ve čtenářově paměti nezůstane jako jedna z mnoha díky svým jedinečným postavám, příjemně plynoucímu ději a silným momentům smutku, hrůzy, ale i naděje.

Čtenářský zážitek lehce kazí jen nezvykle vysoká frekvence užívání slovesa „odtušit“ v uvozovacích větách. Naopak prolínání linie příběhu s Lininými útržkovitými vzpomínkami na život před deportací příběh nijak nenarušuje, naopak posiluje dívčin úhel pohledu.

Do knihy je snadné se začíst od prvního odstavce. Text čtenáře vtáhne, přiměje ho přemýšlet nad hrůzami minulosti a poskytne jen malý prostor na otázky. Proto ani nevadí, že jsou otázky zodpovězeny velmi pozvolna, a to až ke konci knihy.

Autorka popisuje pouhé dva roky Linina života v pracovních táborech, ačkoliv víme, že jich tam strávila mnohem víc. Co se dělo tu dlouhou dobu poté, si můžou čtenáři jen domýšlet. Ruta Sepetysová ale dovoluje nahlédnout do Lininy budoucnosti a nastiňuje, co v Litvě čekalo ty, kteří přežili.