neděle 23. prosince 2018

Adventní bilancování #4: Osobní rozvoj a sebepoznání

Říká se, že sám sebe zná každý nejlépe. To je možná pravda, ale určitě každý sám sebe nezná úplně. Ve svých pětadvaceti letech se o sobě stále dozvídám nové věci a objevuji vlastnosti, které vyplouvají na povrch v konfrontaci s novými událostmi v mém životě. Dnešní bilancování bych proto ráda věnovala tématu sebepoznání a neméně důležitému sebepřijetí.

Některé vlastnosti si stačí uvědomit a přijmout, že v téhle věci zkrátka nebudete jako vaše kamarádka nebo váš sourozenec. Jindy je potřeba začít na sobě pracovat, aby vám daná vlastnost nekomplikovala život. Letos jsem dostala pro svou osobnost dvě nové nálepky a každá z nich vzešla z nějaké nové situace, v níž jsem se ocitla.


Nejdřív to byl vstup do pracovního kolektivu, v mém případě o dost menšího a semknutějšího, než byl ten školní. V takovém prostředí se těžko skryjete pod roušku anonymity a dřív nebo později budete zaškatulkováni.

Věřím tomu, že nejlíp se uvedu, když se v novém kolektivu budu chovat přirozeně, a tak jsem si během prvních pár měsíců v práci vysloužila označení "hodná holka" nebo taky "slušňačka".  Ta, co nepije kávu, nemá tetování a o polední pauze má nos v knize. Nejdřív mi to vadilo, protože to vyznívalo, jako bych žila s handicapem a o něco se v životě připravovala. Rozčilovalo mě, že mají kolegové oči navrch hlavy z toho, když mi uklouzne neslušné slovo. 

Časem jsem si uvědomila, že tohle není nic, s čím bych měla bojovat, protože pokud bych to udělala, šla bych sama proti sobě. Z původně hanlivého označení se stala výhoda a přitom jediné, co se změnilo, byl můj postoj. Reakcemi kolegů na to, jak na teambuildingu piju víno nebo řeknu něco nečekaného, jsem se začala bavit a dostat k narozeninám poukaz do knihkupectví je pro mě mnohem lepší než nové tetování nebo lístky na koncert neposlouchatelné kapely.


Zákonitě se musel nějaký můj rys objevit i tehdy, když jsem opustila spolubydlení a začala bydlet s partnerem. Trvalo to pár měsíců, ale nakonec jsme vedli onu nepříjemnou konverzaci, proč ho pořád opravuju, kontroluju po něm věci a kritizuju ho za hlouposti. Snažila jsem se obhájit svůj pohled na věc a nakonec jsem se dozvěděla, že jsem control freak.

Slyšela jsem to slovo poprvé, ale hned mi bylo jasné, že jde o označení, na které nemůžu být hrdá. Následující den si heslo control freak vyhledala a bohužel jsem zjistila, že na mě sedí. Krásné slovo, které popisuje, proč mimo jiné nedokážu pochopit, že lidé nechtějí věci dělat lepším, efektivnějším způsobem, když existuje, proč se mi líbí myšlenka uzákoněného zákazu kouření a proč se dokážu vztekat nad tím, jak jiní lidé netřídí odpad, i když mají barevné popelnice na rohu ulice.

Přijmout, že jsem control freak bylo překvapivě snadné. Ulevilo se mi, že pro moje chování existuje název. Tentokrát se ale jedná o vlastnost, kterou nestačí jen přijmout, ale je třeba s ní něco dělat. První kroky už jsem podnikla, další snahy jsou výzvou pro rok 2019. O tom vám povím třeba někdy příště.


V roce 2018 se toho stalo mnoho a články o adventním bilancování přibližují to důležité, co utváří mou osobnost. Dejte mi vědět, jak se vám můj nápad s bilancováním líbil. V novém roce (a snad i dřív) se potkáme tady na blogu nebo na facebooku Introvertního světa. Krásné Vánoce!

10 komentářů:

  1. Já si myslím, že na tom, mít život pod kontrolou a snažit se vnést trochu řádu a pořádku do života lidí kolem tebe není nic špatného. Já sama asi nejsem úplně stoprocentní control freak, ale mám ráda, když mi všechno jde podle plánu. A když nemám plán, jsem trochu bezradná a připadám si ztracená. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že existuje tenká hranice mezi zdravou snahou vnést trochu řádu do života lidí kolem sebe a snahou lidi kolem sebe měnit, konkrétně třeba v partnerském vztahu. Mám pocit, že snad každá žena má v sobě něco z control freak rysů, ale je třeba sebereflexe, abychom poznaly ty hranice. A co se týče plánování a pocitu ztracení bez plánů, v tom ti naprosto rozumím.

      Vymazat
  2. Delší dobu jsem na tvém blogu nebyla a tak je tento článek prvním z Adventního bilancování, který čtu. Hned se vrhnu i na ty další, protože tenhle mě hodně oslovil. Poznávání sama sebe je práce na celý život a umět se s některými povahovými rysy vyrovnat nebo je změnit, určitě někdy není vůbec snadné. Také se sebou sem tam bojuji, ale tahle "práce" na osobnosti mě vlastně baví. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za reakci k mému bilancování a těší mě, že tě to zaujalo. Práce na vlastní osobnosti rozhodně je fascinující, obzvlášť při pohledu zpět, kdy člověk zjistí, jak se změnil.

      Vymazat
  3. Já si taky s půlkou lidí připadám divná, a když ne divná, tak úplně jiná. Už třeba jen to, že si píšu blog, by hodně lidem v mém okolí přišlo přinejmenším praštěný. Je super, že jsi zůstala sama sebou. Pojem control freak slyším poprvé, ale když se tak nad tím zamýšlím, asi na to taky sedím. Mám ráda, když má vše své místo, je ve věcech nějaký řád a tak podobně. Což tohle je na partnerské soužití celkem na nic, už jen to, že jakékoliv dvě individuality, které si x let žily podle svého, mají začít bydlet společně, a když je člověk ještě control freak. No držím palce, ať společně najdete nějakou zlatou střední cestu a jste pak oba spokojení. Co se týká článků o bilancování, ještě je nemám přečtené všechny, ale příjde mi to jako super nápad, a perfektně to podtrhuje to, co čím tento blog je...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za reakci k mému bilancování :) Někde jsem slyšela (tuším v nějakém rozhovoru na DVTV), že člověk najde sám sebe až při srážce s tím, co on sám není. Očividně to funguje.

      Vymazat
  4. Mám tvůj blog hrozně ráda, protože dost často vystihuješ mé pocity. :) Také jsem taková ta hodná, i když kávu teda piju a tetování bych jednou ráda měla. :D Ale jsem takový ten zodpovědný typ, který často při nějakých akcích, když se pije a schyluje se k nějakému "průseru", tak se snažím tu situaci usměrnit a stresuje mě, když se něco má pokazit. Nejsem vůbec na takový ten adrenalin a prostě jsem zodpovědná. :D Myslím si, že je většina introvertů zodpovědných, klidných a většinou slušných. Mezi lidmi se snažím dělat kompromisy, ale zase se nechci omlouvat za to, jaká jsem. Někdo rád čte, jiný je zase na takové ty party věci. Měli bychom se jako lidé navzájem respektovat a snažit se chápat toho druhého. :) Takové ty oči navrch hlavy, že "jé, ty mluvíš" nebo "ty jsi řekla něco sprostého" mi přijdou jako vrchol neslušnosti. Také nechodím a nerýpu do ostatních, že jsou moc hluční a plní adrenalinu. :D Respektuji je. Jinak přeju šťastný nový rok a těším se na další články. :)

    I am Lenka

    OdpovědětVymazat
  5. Taky mě vždy v kolektivu označovali za slušňačku. Nejvíc mě dostalo, když se mě v Anglii v nové práci kolega zeptal, ať mu řeknu tu nejšílenější věc, kterou jsem v životě udělala. :D Já si přitom nepřipadám jako nějaká super slušňačka - je pravda, že mi nechutná alkohol, nechodím na diskotéky nebo do hospod, ale zase se občas převléku do elfského kostýmu a jedu na nějakou fantasy akci. :D Takže zdravě praštěná jsem určitě dostatečně.
    Myslím, že tvůj pohled na věc je velice rozumný a vyspělý. Přesně tak by to mělo být - snažit se pracovat na špatných vlastnostech, které u sebe člověk objeví. Škoda, že tak málo lidí má zdravou sebekritiku.

    OdpovědětVymazat
  6. Myslím, že na tohle téma koukáš s velmi střízlivým pohledem. :) Líbí se mi to. Já osobně jsem se měla vždycky za hroznou punkerku a divošku. Je pravda, že pár let zpátky jsem hodně kalila, samý koncert a tak dále. :) No a přešli jsme třicítku a najednou jsem paní v domácnosti, která si místo koncertu dá v sobotu večer radši finskou saunu a přemýšlí o životě. :-D

    OdpovědětVymazat
  7. Člověk by si řekl, co je na tom, vždyť každý se zná, ale ono to tak úplně není. Když jsem se o sebe začínala zajímat, snažil jsem se posunout dál nejen v osobním, ale i profesním životě, tak jsem se nad sebou začala zamýšlet a zjistila jsem, že se vůbec neznám. Je spousta momentů, kdy nechápu, proč se chovám, jak se chovám. Začala jsem se proto zajímat o osobní rozvoj, čtu různé knížky, poslouchám audioknihy a myslím si, že jsem na obě udělala za půl roku velký kus práce.

    OdpovědětVymazat